8. den
Nagoia, 16.12.2008, 20.00 (12:00 SEČ), píše Pavel Fajt:o tanečnici buto"
Mike s jedním zubem mi řekl že má nápad, že se mnou bude vystupovat tanečnice buto. Hned vytáhl mobil a ukazoval mi ji zmenšenou. Nasadil jsem si brýle a musel uznat, že je pěkná, a že tedy nic nebrání tomu, aby se mnou vystupovala. Vůbec jsem měl pocit, že čím víc se blíží začátek koncertu, tím víc lidí se chce se mnou na jednom podiu performovat. Tanec buto je však něco, co se nevidí každý den ani v Japonsku, natož v Evropě a tak můj zájem byl nehraný. Sawako Oka .tak se tanečnice jmenovala..přišla během večera a hned bylo vše domluveno. "Po skladbě Delay Delay přijď na podium" řekl jsem.
Je to 5. skladba. "Hai" (ano) odpověděla stejně jako už spousta Japonců před ní a mně bylo hned jasný, že jistota toho že rozumí je tak 50 na 50. Byla však krásná a tak jsem si řekl, že je vlastně jedno kdy přijde. Spletla se jen nepatrně. Byla oblečená v tradičním japonském úboru, celá bílá, v každé ruce vějíř a pohybovala se s jistotou profesionála který ví, že čas je součástí bytí nejen v životě, ale i na podiu. Ladné, noblesní pomalé pohyby, které se nečekaně zrychlovaly a rozehrávaly pocit motýla volně poletujícího na podiu. Zcela přirozeně jsme spolu tvořili zvukově pohybovou kreaci, bubny se zesilovaly a Sawako začala využívat vše, co jí prostředí nabízelo, tedy i zem. Solový koncert jsem ukončil skladbou Loreta a přesně jak jsme se domluvili stála Sawako na kraji podia a pozorovala konec koncertu. Super, našel jsem další spřízněnou duši říkal jsem si a byl rád, že moje první solo v Japonsku dopadl dobře. Jednozubý Mike stál pod podiem a potutelně se usmíval. Vyšlo mu to.